Výbor Vy srdce v ohni mroucí představuje skromné básnické dílo Vladimíra Houdka (1869-1908). Na rozdíl od mnoha generačních druhů je dnes skoro neznámý, ačkoli i několik málo ukázek v antolo­giích z nedávné doby prozrazuje autora svébytného a nezaměnitelného tónu. Houdkovy seberozdíravé texty jsou exponovány v neúprosně kontrastním světle, odhalujícím determinaci lidského osudu rozkladnou mocí tělesnosti. Obzor básní je směstnán do stále znovu opakovaných motivů a scenerií, jimž dominuje úděl prvotního hříchu, vášeň ve své tělesné a téměř vždy ponižující, odpudivé, tragické podobě. "Oheň vášní" plane ničivě a neuhasitelně, a na pozadí "ohně bolestí a vzdoru" se vynořuje jediná hodnota, které se lze životem přiblížit - chladná a vzdorovitá důstojnost tváří v tvář zániku a absurditě. Pohrdnutí časovým stejně jako věčným je neobvyklé svou mimořádnou důsledností - a bezvýchodností. Přesto jako kdyby autor na několika místech vydal také svědectví o tom, že za naprostým vzdorem a pohrdáním je přece skryta potřebnost doteku s nadčasovým - i kdyby "v cíp nebes, věž kde čněla" mohla směřovat jen "němá výčitka". Sklonění, kterému zde předchází dopředu beznadějně ztracený zápas s viděním a prožitkem světa, je tím nejosvobodivějším rozměrem naprostého zřeknutí se východiska z pobytu zde, "v pochmurné vášně roznětu", v níž není víc než "děs prázdna" a kde jen "plameny krve zbaví záhrobní zimy".