Kolektivní monografie představuje první systematicky pojatou analýzu vývoje zdravotnické záchranné služby v českých zemích v období od jejího zestátnění v roce 1952 až po transformaci v krajské příspěvkové organizace v roce 2003. Kniha si klade za cíl zmapovat procesy institucionalizace, profesionalizace a modernizace přednemocniční neodkladné péče prostřednictvím analýzy oficiálního diskurzu a aktérské reflexe. Těžiště výkladu spočívá v letech 1952-2003, zároveň je však tento vývoj zasazen do širší perspektivy "dlouhého trvání" od konce 18. století s důrazem na klíčové mezníky druhé poloviny 20. a počátku 21. století (1952, 1974, 1992 a 2003). V tematických kapitolách se monografie věnuje socio-profesní identitě výjezdových skupin, technologickým a materiálním proměnám, přechodovým liniím mezi přednemocniční a nemocniční péčí, etickým dilematům spojeným se setkáváním se smrtí a také genderovým aspektům a popkulturním obrazům. Zvláštní pozornost je věnována paměťové perspektivě řidičů, sester a lékařů, jejichž vyprávění slouží jako pramen k porozumění transformačním procesům nejen v urgentní medicíně, ale i v širším fungování socialistického a postsocialistického zdravotnictví.