Kniha se zaměřuje na disentní jevy, jež se v přítomné chvíli dějin objevují v trhlinách klasické moderny a jež naznačují jednotu určitého světa smyslu, který se od světa klasické moderny odlišuje, aniž by přestal být moderním. „Stará“ moderna je v knize charakterizována jako doba vlády formy a její principy jsou předvedeny na formalismu Kantovy filosofie, jejíž výklad tu slouží jako kontrastní pozadí k předvedení rysů vynořujícího se světa jiného smyslu, zejména povahy významové stavby, která je s tímto světem spjata.