Verše Paula Verlaina čtou všichni čtenáři poezie, kteří se narodili o generaci později než on, a všichni vnímají, že je to básník absolutní. Říká o sobě, že se stal ohavným všivákem a snílkem, který se ve čtrnácti letech pustil do veršů. Své prvotiny spálil, zdály se mu strašidelně a chorobně nutkavé, ale nedá se říci, že by z toho zdroje své poezie unikl. Ovšem jako málokterý básník zachycuje krásu. Všichni básníci jsou vázáni na svou mateřštinu, u Verlaina je to malebností zvuků výrazné.