Václav Daněk v sobě spojuje dva póly nejlepší tradice české poezie: jednou polohou své tvorby exponuje mimořádnou vyspělost básnických technik a virtuozitu, což se projevuje ve zvládání bohatství formálních básnických útvarů a vynalézavostí slovesnou, druhou pak je poezie občanské reflexe. V posledních sbírkách, nejsilněji v Blížence noci navíc přistupuje téma soukromé, milostné "o tebe jsi můj strach", s nostalgií "ovdovělých očí" po ztraceném nejbližším člověku. Daňkův poslední rukopis má jakousi bilanční povahu, neboť zážitkové rozpětí je široké jako je život dlouhý, sahá od dětských zážitků, kdy "opilí ordnéři / třískají do dveří", až po Sen o štěstí, kde "uprostřed demolic / ještě si dýchám // buldozery už spí / šoféři flámujou". A nejde tu jenom o rozsah životní reflexe, zdaleka nejen vzpomínkový, leč i společensky aktuální, kdy v Třetí sestře vlády tmy rekapituluje prožité dějiny a končí s trpkostí, již přinesla dlouho očekávaná svoboda, ale bohužel "se z ní vyklubala ztráta paměti".